KENNEL ROYAL STUART Dalmatian's
|
Víkendovka s MSC na Ranči Orel 09'
Ve dnech 13.-15.11.2009 pořádalo MSC víkendový pobyt pro ,,nejen,, coursingáře. Na ubytko bylo vybráno místo opravdu pohádkové - western Ranč Orel v České Vsi v Jeseníku. Za zmínku stojí, že je zde i prostor pro adrenalinový sport, pinból, jízdu na čtyřkolkách nebo vyjížďky na koních.
Na víkend jsem nabalila i mamku, páč jsme v neděli měly přesídlit do PL na CACIB výstavu. Tady to zůstávalo otevřené, říkaly jsme si, že pokud to bude naprd, tak v neděli ráno vyrazíme do PL. Cesta do Kielce nám měla trvat kolem 4,5 tam a 5 hodin zpátky. Navíc Kyra mohla dokončit nejen PL šampiona, ale i interšampiona.
Vyrážíme až kolem půl sedmé. Navigace hlásí, že v místě máme být po osmé. Jenže Kyra byla jak na trní a venčit se prý před odjezdem nebude. Do cíle nám zbývala asi 1/2 hodinka a tečkovaná autě piští, protože potřebuje čůrat. Tudíž zastavujeme v Loučné na Desnou a jde se venkat. Ve čtvrt na devět jsme v České Vsi a hledáme ranč. Naštěstí, zhruba na konci dědiny, je cedule s ukazatelem kam dál. Po tmě cesta děsná a navíc to vypadá, že není konce. Mamina to taky pěkně okomentovala slovy:,, Kurva kam mě to vezeš? Co to je za cestu? Taková rozbitá. Jak je to daleko?,, Copak to vím, když sem jedu prvně? Ale za chvilku už je vidět světlo v Salónu a my dojíždíme do úplného cíle naší cesty.
Ubytování ve srubu vypadá parádně, jen kdyby ta mamina neměla pořád průpovídky. ,,Tady není záchod? A je tady zima.,, Jdeme za ostatníma do Salónu a dáváme si pozdní večeři. Tečkované se seznamují s pšeničníma teriérkama. Kyra, ale jen do té doby, než se proboxovala za Pepíčkem. Alexe vyhnala z domku a donutila jej vylézt na lavici. Dle jeho výrazu, byla ale lavice pořád nízko a hrozilo, že vyleze až na stůl. Kolem půlnoci jdeme všichni na kutě a já už se těším jak bude vypadat Ranč za světla.
Sobotní ráno vstávám celkem brzo a hned jdu s puntičkama ven. Trochu se potloukám kolem lesa a pak jdeme zpátky. Potkáváme Barču, že půjde s náma s klukama na prochajdu. Tak jsem na ní jen houkla, že se alespoň převleču z toho pyžama. Snídaně v Saloonu byla v pohodě, nachystané byly obložené mísy. Prostě lahoda, pohoda.
Po deváté hodině Karel s Petrem postavili trať na sobotní coursing. Po nezbytné prezentaci a zaplacení se mohlo začít běhat. Jakmile začalo pořádně svítit sluníčko a my skončili v tričkách, někteří i v kraťasech, objevili se nedostatky. Ty se týkali sluníčka, páč ti co chtěli fotit, tak těm slunko svítilo přímo do čoček objektivů. Zatracenej Oskar.
Kyra v prvním běhu běžela s ACD Ajluškou - holky v pohodě, jen Kyra pokud má někdo střapec dřív jak ona, tak do killu nejde. Na druhý běh šla s Pepkem. Oba dva jsou to hajzlíci a nadbíhají si. Nicméně Pepee je v cíli a hlavně u střapečku dřív. Třetí běh, tak tady mě složení zarazilo. Kyra šla s vipetem Piškotkem. Ale protože je holka šikovná, tak v cíli zaostávala jen o pár metrů. A jak se jí to povedlo? Zase to nadbíhání.
Ve tři hoďky jsme usoudili, že je čas na oběd a pokud nám výlet turistů důchodců něco teda nechal. No sežrali nám česnečku, ale jídla z jídelního lístku si neobjednávali. Po vydatném obědě, jsme ještě vyrazili na procházku se psama.
Vydali jsme se směrem k Solným jeskyním. Některé čtyřnohé paka lítala jako o život. O adrenalin se nám postarala Sany. Při zpáteční cestě se totiž někde začuchala a my ji ztratili. No naštěstí jsem to zjistila brzo, ale protože babča už špatně slyší, je to o to horší. Zvlášť když nevíte jestli to prostě neotočila zase obráceně. Po pár metrech jsem ale v dálce, bylo už hodně šero, zahlídla něco divně bílého. Jo to něco byla Sany, která se tvářila trošku zmateně, ale jinak byla O.K. Zpátky na ranč už jdeme po tmě a cesta přes potok a potom po lávce přes potok je takové malé zpestření nudy. Zvlášť pro těhotné, které už ví neví coby.
Konečně snad unavené psíky necháváme ve srubech a jdeme si všichni natáhnout nožky do Saloonu. Někteří pokračují v plenění jídelního lístku, za což nás kuchař zajisté miloval. Jakmile totiž číšník donesl jedno jídlo, další hned čumákoval v jídelním lístku. Nutno podotknouti, že snad žádné jídlo se nedělalo dvakrát. Kolem půl jedenácté jsme všichni K.O. a jdeme na kutě.
Už ráno, jsem se rozhodla, že seru na výstavu, navíc není poslední a zůstaneme i na nedělní tréninky. Mé rozhodnutí ještě umocnila moje lenost dojít si k Saloonu na WC. Nechtělo se mi vracet a tak jsem si řekla, že si odskočím za srub. Po tmě vynikající nápad. Vždy dva sruby byli spojeny zápražím a mezi nimi byly trubky. O těch jsem věděla, protože jsem je viděla ve dne. Tak jsem je přelezla, ale netušila jsem že jsou vysoký. Na té druhé, když jsem seděla, skoro jsem nedošáhla na zem. Tak jsem si řekla, že zpátky ten srub obejdu. Jenže ouha. Na konci srubu, když už jsem měla zahnout za roh, byla malá díra, zřejm nachystaná na okap. Já do ní pochopitelně stoupla. Kotník na levé noze se mi pěkně ohnul, já si sedla na prdel, slzy v očích a bála se pohnout. Po pár minutách přemýšlení a tápání šlápnout - nešlápnout, jsme se opatrně zvedla, noha se mi třepala, ale naštěstí to po kousíčkách šlo. Kotník okamžitě otekl, tak jsem ho stáhla obvazem a čekala jak to bude vypadat ráno. V tomto stavu nehrozilo, že pojedu do Polska a budu sedět nějakých 10 hodin za volantem. Jó a to mám na jednu zamluvenou vyjížďku na koni, chachá. Ráno zjišťuju, že pokud chodím, tak to nebolí. Neděli jsem přežila bez větších bolestí. Jak jsem na tom dnes? Skoro týden po Ranči? Chodím s ortézou a kotník mažu octovou mastí, ale důležité je že chodím.
A protože jsem zjistila, že na ranči mají být Appaloosi, dole na pastvinách, belhala jsem se ráno tam. No žádný tečkovaný koně jsem neviděla, za to Kyra dostala ránu ohradníkem. S Barčou jsme ještě ráno daly další lesní prochajdu a mazaly na snídani, aby nám tam ti žrouti něco nechali.
A protože moje dvě bájo kamarádky Tonička a Evelína bydlí poblíž, zalarmovala jsem je, aby naložily své psíky a dojely. No koliáci mi jasně ukázali, že oni neudělají ani o krok navíc. Za to RR Bou a bišon Ejniš si to zaběhli s chutí.
Nedělní coursing pobavil všechny, hlavně diváky. A já se málem zase zmrzačila, tentokrát nohu pravou, kterou jsem narazila do dřevěného podia a zajela málem pod něj. Dřevo na podiu bylo totiž mokré a hodně klouzalo a jak jsem na něj stoupla pomalu tou už mrzáckou nohou, tak mi to prostě ujelo. Tudíž mě bolely nohy obě a to mě pořád čekala vyjížďka na koni.
Kyrunka si dva běhy zaběhla s VOK čubinkou, ve třetím běhu na ni čekali dva RR, Bou a nějaký pesan. Kyra jim ale vytřela říče a střapec i přes uklouznutí byl její. Je to holka velmi šikovná.
Po rychlém obědě, kdy už si každý vybíral jen z hotovek, protože na meníčka se čekalo skoro hodinu, jsem se všemi rozloučila slovy:,, Vidíte mě na posled,, a vyrazila na již zmíněnou projížďku na koni. Pro nezasvěcené - na koních nejezdím, neumím to. Naposled a to bylo taky poprvé a naposled, jsem seděla na koni před 12 lety. Mamina se vyzbrojila foťákem, že to prý musí vyfotit. Něco si s ním smolila a já se mezitím vyhoupla do sedla. Hele šlo to bez pomoci cizích. A pak jen slyším slova ,,Ty už jsi tam?,, No přece na něj nepolezu dva dny, že jo? Vyjížďka byla krátká, jen 1/2 hoďky, ale parádní. Můj koník fjord Bertík, vypadal, že každou chvíli vypustí duši. Proto jsem se zeptala, zda mě opravdu unese. Odpovědí mi bylo, že ,,má,, unést 140 kg. Tak to jsem klidná, tolik opravdu nemám.
Po dojezdu domů mám další bolavé místo. Tentokrát zadek, který mě bolí ze sedla
 .Baru a Karle, díky za báječný víkend a příště zas. Všem ostatním patří díky za báječnou společnost, bez které by to nebylo vončo.
Jo a mamina byla nakonec nadšená.
|