KENNEL  ROYAL STUART Dalmatian's

Zabrze - Gliwice

Výstavy v PL hlásím vždycky až na poslední chvíli. Né kvůli tomu abych věděla kolik je tam přihlášených zvířat, na to nehraju, ale protože si vždycky vzpomenu na poslední chvíli. Výhodou je, že poláci mají jednu uzávěrku a buď to stihnu nebo ne.

A tak jsem i dva dny před uzávěrkou nahlásila i Zabrze. Byly jsme tam před dvouma rokama, nebylo to daleko a místo bylo taky pěkný. Až teda na tu zimu. Kosa tam byla pěkná.

Ráno jsme vyjely brzo a daly jsme si dvě hodinky do foroty. Kdyby náhodou. Teda ani ve snu by mě nenapadlo, co se pak stane. A poláci začínají posuzovat přesně v deset. Nemívají zpoždění.

Jaký jsou v PL cesty víme. Samá díra, samá dědina, takže cesta se nám krapet protáhla. Do toho se poláci rozhodli, že sem tam opraví nějakou tu cestu a hle byla tu objížďka.

V Zabrze jsme byly v 8:39. Moc slušnej čas na najití místa k zaparkování a v klídku se usádlit u kruhu. Nóó, ale navigace ulici nemohla najít. Furt nás vedla někam, kam jsem nechtěla. Nechápala jsem to. Posledně jsme místo pěkně našly a teď jsem se po městě pořád motaly. Mamča sice říkala zeptej se. Ale na co bych se ptala, když vím, že minule jsme to našly.

Když jsme ani po hodině a něco nebyly na místě, zbývala jediná možnost. Odchytit taxikáře a nechat se dovést na místo. Kolem jedněch jsem už projela asi dvakrát, tak jsem tam zajela zase. Taxikář hledí na mapku. Hledí na ulice a říká:,,Ta mapa je nějaká špatná. Takový ulice tady nejsou, teda některý ulice. Nemáte ještě nějakej jinej papír?,, Z auta jsem donesla vstupák. Taxikář mrkl na vstupák a bylo mu vše jasné. Mě bohužel taky. Krve by se ve mě nedořezal. Bylo mi zle a mohla jsme nadávat jen sama sobě. Bylo něco po desáté a výstava už začala.

Já totiž výstavu hledala ve špatném městě. Místo v Zabrze byla výstava v Gliwicích. Vím, že polácí mívají výstavu v jiným městě než je organizace klubu pořádajícího onu výstavu. Ale já nekoumala, jestli bude výstava jinde. Chyba. Cesta do Gliwice měla trvat něco kolem půl hodinky. Risknout to nebo ne?

Máma říká, no tak jedeme domů no. Ale já ne. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Buď to stihneme nebo ne. Před náma byla dvě plemena, 10 psů celkem. Pokud by nedorazil žádný jiný dalmatin mohlo by se stát, že by nás rozhodčí posoudil po jiném plemeni. Nebo už budou dalmíci hotový a holky by posoudil dodatečně. Ale nejsem si jistá zda by dostaly i ocenění. To si myslím že ne.

Jako na potvoru byla na každé křižovatce červená. V Gliwicích jsme již stadion našly pěkně. Zato místo na parkování nebylo nikde a pokud bych ho hledala, netřeba domýšlet. Hodiny ukazovaly 10:43. Ale jedno místo bylo. A jen kousíček od vchodu. Tak jsem tam zaparkovala. Hned ale naklusal hošan s tím, že tam parkovat nemůžu.

Ale já jsem se nemínila svého výhodné parking místa vzdát. Neustoupila jsem ani o krok a místo si na chvilku vybojovala. Hodila jsem na sebe sako, popadly jsem jen batoh, vytáhly Kyru s Mayou z auta a letěly na stadion hledat kruh. Vstupáky mi přišly poštou, tak bylo o jednu starost míň.

Já prostě nemůžu jít první uličkou mezi kruhy. Kruhy jsme pěkně obešly. Spíše jsem je teda obletěla a hledala honiče a podobný plemena.

Tu úlevu, když jsem ještě v kruhu viděla bígla si nedovedete představit. Pan rozhodčí Aleksander Skrzynski /PL/ zrovna vybíral nej fenu. Bylo to za 5 12.

Maya získala v mladých co šlo a tak jsem si ji vyměnila za Kyru. Kyrunka taky získala ve své třídě nejvyšší ocenění + nejlepší fenu v plemeni. A šly s Mayou spolu o BOBa.

Tak si jdu pro Mayu, že si ji vezmu a mamča si veme Kyru. A místo toho aby s ní jen čekala, tak si v klídku telefonuje s dědou/tátou. Jsem myslela, že mě trefí. Maminka nám to trošku zamotala. Ona si myslel, že už Mařenka do kruhu nepůjde. No to je celá ona. Korunu všemu nasadil děda. Přesto, že mu mamča řekla, že jde do kruhu, tak za chvilku volá znovu. Ještě, že měl rozhodčí hotovo.

Ale mamča byla spokojená. Získala svého prvního BOBa a tu radost jí už nikdo nzebere.

Když už jsem výstavu takhle domotala, rozhodly jsem se, že zůstaneme na závěrečky. Jak jsem, ale předpokládala měly jsme smůlu. Když jdeme do závěreček my, tak bílá v VI skupině není zrovna oblíbená barva.

Na výstavě se objevila i Ivča s RR Airin a jejich RR přáteli. Tak jsem koukla i na posuzování zrzounů. Ovšem pes co to dostal nebyl RR, ale tosa s ríčem na zádech. Nebudu přehánět, když napíšu, že to bylo hovado, které mělo s tímto nádherným plemen společné pouze jméno a již zmíněný ríč.

Bohužel v PL asi panuje názor, že co je velké je správné. A čím je to větší tím je to lepší.

Počasí bylo přímo aprílové. Chvilku svítilo sluníčko, chvilku pršelo. A když jsme šly s Kyrou do kruhu tak lilo jak z konve.

Ivčo díky za společnost. Pro nás jste byly stejně nejlepší.

Fotky tentokrát nejsou žádné.